Víte, jednou mi takhle na mobilní telefon do mé kanceláře volá soused Milan a říká, že sice nechce rušit, ale prosí o to, ,,abych si ji trochu zklidnil.''
,,Co prosím?’’ nechápal jsem.
,,No tvojí starou.’’
,,Mojí starou? Proč zklidnit?’’
,,Počkej, to jako chceš říct, žes jí těďko neklátil?’’
,,Cože?! Já sem teď u sebe v kanclu. Jak je to dlouho?’’
,,No právě teď bych řek… že do toho zase bušíte.’’
Nasedl jsem do svého brouka, nastartoval, zařadil jedničku a sypal to pekelně domů. Vytáhl jsem cigaretu, dal si jí do úst, zařadil dvojku a odbočil na hlavní. Dvojka trochu vyhazuje a tak jsem si zapálil žváro a dal tam trojku. Jel jsem jako šílenec, předjížděl jsem autobusy, sanitky i jeden pohřební vůz. Před domem jsem vystřelil z auta aniž bych zamknul. Vběhl jsem do domu. Byl to panelák. Před dveřmi následovalo uklidnění a pak jsem pomalu strkal klíče do zámku. Nezasunul se,- zamkla a klíč nechala zevnitř v zámku. Vyšel jsem ven a zapálil si další cigaretu. Dal jsem si mohutný šluk, retko zahodil a vyšplhal jsem po hromosvodu na náš balkón. Byl otevřený, tak jsem vešel do bytu. V obýváku nikdo. V ložnici někdo byl, vytáhl jsem svůj revolver (pistole desert eagle : těžká, skoro nepoužitelná zbraň, která se navíc zasekává, ale vypadá hrozivě), který nechávám decentně zastrčený za pasem a zakrytý přehozenou hawaiskou košilí a modlil se ať jsou to zloději. Šel jsem tiše.
,,Čau,’’ vzhlédl ke mně překvapeně soused Roman, natahujíc si kalhoty.
Neříkal jsem nic, jen jsem mu namířil na hlavu. Moje žena byla v koupelně.
,,Hele, kámo, to je- víš- já se- to je-…’’
Když moje žena, uslyšela Romanův smysluplný monolog, vešla do ložnice. Měla na sobě černé negližé (nikdy jsem ho neviděl), síťované punčochy, jehly, a rozepnutý saténový župan. Namířil jsem na ni a pak zase na Romana.
,,Kámo! Fakt, to je-, hele-…’’
Ta coura jen vzdechla, obrátila oči v sloup a klidně se posadila na kraj postele.
,,Prosím tě, že se vzrušuješ,’’ mluvila k Romanovi, ,,ten se na nic nezmůže.''
,,No jasně, kámo, vždyť, v klidu, ne?’’
,,Jen se na něj podívej - je mimo. Všichni v jeho věku mají dávno rodiny, staví, budujou kariéru a on se rozhodne být detektivem. Na nic se nezmůže.’’
A taky že jsem se nezmohl. Svěšel jsem pistoli a odešel. Vyšel jsem ven a nasedl do auta. Bylo horko, zapnul jsem klimatizaci a naladil rádio. Hráli Smashink pumpkins Try try try. Nemělo to cenu, hodil jsem kvér na sedadlo spolujezdce, nastartoval a dal tam zpátečku. Z hlavní odbočoval tranzit a napálil to do mě zleva.
,,Tak k tý Strupkový nás pustěj nejdřív v pondělí, kapitáne,’’ típe svůj mobilní telefon podporučík Vondráček, sedící na sedadle spolujezdce.
,,Bezva,’’ trousí ironicky Kapitán Kašmír, který řídí.
Já sedím vzadu a kouřím pro změnu cigaretu.
,,Jedno mě zajímá, detektive,’’oslovuje mne Kašmír, ,,jestli to všechno nakonec bude pravda, to s tím Haiti, durmanem, zombíkama, klenotnictvím a tak, chtěl bych vědět, jak vás napadlo si to takhle spojit. Jak jste na to přišel?’’
,,Já na to nepřišel.’’
,,A kdo?’’
,,William Goat.’’
,,Kdo to je?’’
,,Já vím,’’ hlásí se o slovo Vondráček, ,,to je ten spisovatel. Je docela výstřední, ale jinak prej druhořadej.’’
,,Málokdo ho zná. Je to šílenec, ale někdy se mu v tom jeho mozku urodí kloudná myšlenka.’’
,,A jak na to přišel on?’’ ptá se Kašmír.
,,Stalo se to tenhle čtvrtek. Sedím takhle v baru, popíjím, když se ke mně připotácí tenhle brakovej spisovatel. Obvykle pracuju i piju sám, jen pod dohledem svýho kaktusu, kterej mám v kanceláři, ale tehdá jsem měl už něco vypito a tak jsem mu řekl ať si sedne. Začali jsme se bavit - už ani nevím o čem - a on najednou stočil téma na tenhle případ.’’
,,Co jako říkal?’’
,,Že o něm slyšel v televizi, o těch zmizelých tělech…Už si to přesně nepamatuju. Jediný, co mi utkvělo v paměti byla věta, že si mám dojít do knihovny. Vůbec mě to netankovalo - já na čtení moc nejsem, ale poznamenal jsem si to (JÍT DO KNIHOVNY. PŮJČIT SI KNÍŽKU O HAITI A VÚDÚ PRAKTIKÁCH). Ráno jsem ten lísteček našel v kapse u kalhot a tak jsem tam ještě s kocovinou zašel a půjčil si o tom asi dvě knížky. Něco málo jsem z nich přečet a nápad byl tu.’’
,,Páni. William Goat. Co on je vůbec zač? Nějaký Skot?’’ zajímá se Kašmír.
,,Je to původně Ir, že jo?’’ hádá Vondráček.
,,Ne ne, ani jedno, je to podivín, ale díky němu se nám ten případ alespoň trochu hejbe.’’
Podruhé uvedl William Goat věci do pohybu dnes nad ránem, kdy mne navštívil ve snu. Vedl mě blátivými cestičkami, vedoucími z hustého lesa, celou dobu neskutečně kouřil a co chvíli si přihnul whisky z lahve. Dovedl mě ven z jehličnatých houštin, kráčeli jsme po polní cestičce k nějakému městečku. Vyšli jsme z lesa a on mi nabídl, ať si loknu. Udělal jsem to a ten nápoj rozpomnění do mne vstoupil nebývalým prozřením: ta cesta, pole, předměstí toho městečka, domky jeden jako druhý, pozemky obehnané vysokými živými ploty a jehličnatými stromy, zahrady, do kterých není z venku vidět, vilky se stodolami a velkými sklepy - na takovém místě jsem žil. Poznal jsem to. Bylo to městečko, kde jsem se narodil a vyrůstal. Goat se naposledy napil, ukázal na cestičku mezi zahradami a zmizel. Kráčel jsem tedy sám mezi těmi zahradami. Zdálo se, že ve vsi nikdo nežije, až jsem v dáli zahlédl postavu sedící téměř nehnutě na pařezu. Byla to Radana Strupková a o tom, jestli žije by se dalo minimálně polemizovat. Hned po probuzení, jsem vstal a bez snídaně či pomyšlení na ústní nebo tělesnou hygienu jsem se do toho městečka rozjel. Taxíkem. Našel jsem to místo i Radanu. Chtěl jsem jí pomoct vstát, ale nešlo to - spadl jsem na ní a pak přišla policie.
,,Kde jste se tam vůbec vzali tak rychle?’’ vyhrknu.
,,Dostali jsme tip,’’ říká zamyšleně kapitán Kašmír.
,,Od koho?’’
,,Hm, to je právě to, co nevím. Vondráčku?’’
,,Zavolám do kanceláří.’’
Podporučík Vondráček nachází v seznamu číslo na policejní služebnu, dává si mobil k uchu a znovu telefonuje.
Krajina kolem mondea ubíhala a začínala mi být znovu povědomá. Lesy, pole, a už vidím dokonce i na ty domy na předměstí a jejich pozemky schované za vysokými živými ploty a jehličnatými stromy.
,,Tak ten tipař, kterej nám volal, nám prej vzkazuje, že mu nemáme děkovat, stačí když budeme kupovat jeho knížky.’’
,,William Goat,’’ uhodl Kapitán Kašmír.
,,Přesně tak,’’ přitakává podporučík Vondráček.
,,Ale to by přece úžasně sedělo…,’’ uvažuje Kašmír nahlas.
,,Jako že to udělal on?’’ tlumočím jeho vnitřní myšlenku.
,,Buďto je to takový nebojácný génius nebo je to největší idiot na světě.’’
,,Já bych sázel spíš na to druhý,'' říká Vondráček.
,,Bude to spíš někde mezi,’’ hájím čest toho neúspěšného umělce.
,,Každopádně si ho proklepnem. Jak že se to jmenuje civilním jménem?’’ ptá se Kašmír.
,,To nevím,’’ přiznávám.
,,Já taky ne.’’
,,Snad to bude na Wickipedii. Vy máte chytrý telefon, Vondráčku, zkuste to tam najít.’’
,,Jasně, šéfe.’’
,,Máte Facebook, detektive?’’ ptá se mě Kašmír.
,,Ne, já v tom nejedu.’’
,,Proč ne? Je to užitečná věc. Dozvíte se tam všechno o vašich známých, oni se dozvídají o vás, nebo se tam můžete setkat s lidmi, které jste dlouho neviděl.’’
,,Jo a jistě to má i jiný mouchy.’’
,,Vy tomu moc nefandíte, co?’’
,,Vlastně uvažuju, že bych založil asociální síť. Jmenovalo by se to Assbook. Všichni by tam měli fotky jenom svejch zadků a taky by se tam navzájem posílali. Šli by tam jenom na skok a psali by si navzájem něco jako: ,Hele, Růžovej zadku256, běž už do prdele a dej mi pokoj! Nevyhledávej mě! Nekontaktuj mě! (Viz foto mého kaďáku dnes v 15:46)’ a tak.’’
,,Máte svérázný přístup ke společnosti, detektive.’’
,,Já vím.’’
,,Myslím, že už to mám,’’ hlásí nejistě Vondráček.
,,Dobře. Zavolejte to chlapcům do kanceláře, ať ho prolustrují, zjistí kde bydlí a co se patří.’’
,,Jasně, šéfe. Co když to zvedne Mazoch?’’
,,Předtím to zvednul on?’’
,,Ne.’’
,,Tak když to teď náhodou zvedne on - dělejte, že je to omyl.’’
,,Jasně, šéfe.’’
Teď už vím, že to městečko bylo jen další botou v botníku nepoužitelných škrpálu. Nenašli jsme tam nic. Klepali jsme na pár domů, ptali se, jestli si někdo v okolí něčeho nevšiml, ale kde nic, tu nic. Nikdo z dotazovaných obyvatel nejevil žádné známky podezřelosti. Když už jsem tam byl, vzpomněl jsem si, že tam bydlí také lidé kteří mě najali na tenhle případ. Zaklepal jsem u nich, aby mi vypsali šek na proplacení mých denních výdajů, ale nebyli doma. Musím se tam stavit zítra. Goat byl (jak se dalo očekávat), také slepou uličkou do které se myšlenky na zločin neobtěžují vjet. Vyjma dvou pobytů v záchytných stanicích byl zcela bez poskvrny a kapitán Kašmír ukončil jeho sledování po-té, co potencionální pachatel po dobu čtyřiadvaceti hodin sledování: spal, popíjel v baru a naposledy způsobil menší rozruch, když zcela zlitý jako brok, žádal o ruku jakousi prostitutku, ta ovšem jeho vyznání a nabídky odmítala akceptovat, minimálně do doby než jí Goat nezaplatí za předchozí služby.
Je sobota večer, jsem ve sprše. Přesněji řečeno, jsem ve své kanceláři, stojím v dětské vaničce, kterou jsem koupil v bazaru, z kohoutku mám nataženou hadici a sprchuji se. Ještě že tu mám alespoň záchod a umývadlo s kohoutkem, baterií; zkrátka s vodou. Když tak sleduji jak my stéká mýdlo po těle, musím se přiznat, že jsem s tou obrovitostí svého penisu tak trochu kecal. Odpoledne jsem byl u svých chlebodárců; u manželů Lukavských. Jsou to rodiče Miroslavy Lukavské, té za niž mi platí, abych ji našel. Jsou to moc hodní lidé: paní Lukavská vždycky napeče koláčky nebo buchtu, když ví, že mám přijít. Pan Lukavský mi pochválil hodinky po mém dědovi a já mu pochválil ty jeho, (vypadaly velmi moderně). Domluvil jsem se s nimi, aby mi další platbu posílali na bankovní účet, protože je sice rád navštěvuji, ale takhle budu mít přece více času na hledání jejich dcery a zetě. Sami moc peněz nemají, ale i tak by se úplně rozdali; věnují se všelijakým malým charitám, často přispívají humanitárním organizacím a vůbec. Řekl jsem jim, že případ pokračuje dobře a že brzy najdu jejich dceru, zetě i pachatele, pak jsem si vzal šek (no což - i já musím být z něčeho živ).
Sedím za stolem, bafám dýmku, popíjím pivo a studuji dívku měsíce v Playboyi. Před chvílí volal kapitán Kašmír a říkal, že podle něj Goat bokori asi vážně nebude a tak ukončuje jeho sledování, chvilku mluvil o tom, že si zítra půjde vsadit na dostihy a ještě jednou prověří ty lidi z márnice. Nemáme se čeho chytit. A tak se já chápu lahve skotské, a než bych vypil polovinu, spím:
Zdá se, že jsem v nějaké televizní show. Kamery, světla, diváci, studio… Zpoza červeného závěsu přichází moderátor, sedá si na židli, hledí do kamery a když se na ní rozsvítí červené světýlko, spustí: ,,Tak, a po krátkém reklamním bloku jsme zpět. Pokud jste právě zapnuli televizní obrazovky, tak připomínám, že tu máme druhé kolo naší soutěže. Je tu náš dnešní soutěžící - pan Polívka,’’ ukazuje na mne, ,,vedle něj je tu jako doprovod, jeho žena, po její levici sedí její milenec - pan Roman, a vedle něj sedí jeho milenec, tedy milenec milence manželky pana Polívky - pan Marek.’’ (Hádáte správně - i ve skutečnosti se můj bývalý soused Roman, ve svém volném čase, tak trochu věnoval homosexuálnímu kutilství) Ten vysolárkovaný blonďáček, sedící nalevo od milence mé ženy, se jmenuje Marek Houska.
Jednou jsem ho potkal v baru, dali jsme pár panáků a je to docela v pohodě kluk. Prozradil mi, že se živí jako gay-pornoherec a že je svým způsobem v tomhle oboru něco jako lokální hvězda, ale nabídky dostává i ze zahraničí. Jeho výjimečná dovednost, která ho uvedla ve známost, je, že v těch ostrých bijácích zastává výhradně postavy pasivní. (To jsou ti, co špulí a dostávají.)
Řekl jsem mu: ,,Páni, to musíš bejt fakt tvrdej chlap.’’ A on na to: ,,Někdy je to docela dřina, ale když to dobře promažeš…‘‘
,,Počkej, počkej, to bude chtít dalšího panáka.’’
,,Jsem v branži vyhlášenej tím, že si nikdy na nic nestěžuju (velikosti, bolest, intenzitu přírazů…)’’
,,Hele, zpomal, tohle nespolknu.’’
,,Já jsem vždycky spolknul úplně všecko a nikdy jsem si na nic nestěžoval. A tak, když je potřeba a shání se nějaká odolná buzna - volá se Mareček - já.’’
,,A jak se ti sedí, Marečku?’’
,,V poho. Klidně si dělej prdel, jestli chceš; mě to nevadí; nemám kdovíjaký zranitelný ego. Takovej Roman, ten vtipkování o teplouších nesnáší.’’
,,Nechápu, vždyť je to buzna ze všech největší.’’
,,V jeho očích vůbec ne. Naopak. On se cítí jako ještě větší a drsnější chlap, když dokáže klátit jinýho chlapa.’’
,,To je bukvice trapná, pokrytecká.’’
,,To je, ale to jeho péro… Hele my se s klukama na place často povzbuzujem takovýma větama jako ,Holky sou pro teplouše’ a tak, pak se machoidně bijeme do prsou a jdeme si navzájem natrhnout sedínky.’’
,,Teda Marku,’’ zhodnotil jsem ho, ,,ty seš ten nejtvrdší chlap ze všech holek se kterýma jsem kdy chlastal.’’
,,Dík a ty seš ta nejošklivější holka ze všech chlapů, se kterýma jsem se ještě nevyspal.’’
,,Tak ať to tak zůstane.’’
,,Nejseš můj typ.’’
Připili jsme si na zdraví a dál se vysmívali pokrytecké buzně Romanovi a jeho nadsamcovému buzerantství. Ale to už bych trochu odbíhal.
Moderátor se na mne otáčí: ,,Jste připraven na další otázku?’’
,,Snad jo.’’
,,Otázka za pět tisíc korun: S kolika muži vás podvedla vaše žena? Za a) se dvěma, za b) se třemi, za c) s pěti, a za d) se sedmi.’’
,,Proč tam není možnost s jedním?’’
Moderátor se začal smát. ,,Ale prosím vás…’’ Směje se, chechtá se, má žena se začala smát, všichni vyjma supergaye Marka a megabuzny Romana. Celé studio propuká v burácivý smích.
Ozvala se rána, červený závěs za kameramany se odhrnuje a do studia vchází William Goat. V ruce drží sklenici černého piva a pomalu se potácí k nám. Cestou sráží jednu z těch velkých televizních kamer, zastavuje se u moderátora, který ještě zažívá záchvat průjmu smíchu, dopíjí svou pintu, tříští sklenici o zem, pak přistupuje ještě blíže k moderátorovi, chytá ho za límec, nastavuje si jeho chechtající tvář a pěstí ho udeří, až moderátor, po obloukovitém letu, přistává u nohou diváků v první řadě. Už se nesmál. William Goat se zjevil přede mnou. Jsem trochu v šoku z těch lidí, kteří se mi smějí. Goat se mnou třese.
,,Jó, v pohodě,’’ vzpamatovávám se.
Trochu mne propleskává.
,,Vždyť říkám, že jsem v pohodě.’’
Napřahuje se otevřenou dlaní, že mi jí pořádnou ubalí.
,,Né! Jsem vzhůru, nechte toho!’’
Zastavuje paži v půli pohybu a pak s ní ukazuje do publika. Musím zaostřit. Mezi diváky sedí manželé Lukavští, starší. Panu Lukavskému ťuká na rameno číšník, vzájemně si kynou hlavami a pak číšník pokládá Lukavskému do klína talíř s jídlem. Ostřím, zůmuji. Jeto ryba fugu.
Probouzím se a mám strach. Na stole je poloprázdná láhev skotské, vyhaslá fajfka, popelník plný cigaretových špačků, pistole, papíry a bordel, ale není tam telefon. Pevnou linku mi před dvěma měsíci odpojili. Vstávám a trochu se potácím, nalézám své džíny a vyndávám z nich mobil. Vytáčím číslo kapitána Kašmíra. Nezvedá to. Venku svítá, je krásně červánková obloha. S mobilem u ucha jdu k umyvadlu, levou, volnou rukou stahuji hadici z kohoutku, pouštím vodu, předkláním se a osvěžuji se pár doušky. Kašmír to pořád nezvedá. Není času na zbyt, beru vše potřebné (mobil, klíče, peněženku, pistoli, cigarety, klobouk) a volám si taxi. Cestou ven si zapínám čistou hawaiskou košili.
Je nedělní ráno, po dešti, nikde ani noha. Přijíždí můj taxík a alespoň podporučík Vondráček mi konečně zvedá telefon.
,,Haló?’’ ozve se rozespale.
,,Podporučíku, vstávejte, ihned!’’
,,Kdo je? Mami?’’
,,To jsem já - Polívka.’’
,,Ahá, detektive, objednejte mi pizzu s bezolovnatým králíkem, vypiju si to doma.’’
,,Proberte se, člověče!’’
,,Už, už, už…,’’ zívá, ,,co se děje, detektive?’’
,,Ihned se oblíkněte, sežeňte kapitána Kašmíra a vyjeďte do toho městečka, kde jsme našli Radanu Strupkovou.’’
,,Zase tam? Proč?’’
,,K manželům Lukavským, starším. To jsou rodiče Mirky Lukavský.’’
,,Ach tak…’’ znovu zívá.
,,Myslím, že jsou v nebezpečí.’’
,,V jakým nebezpečí?’’
,,Někdo z nich brzy udělá zombíky, nebo už udělal.’’
,,Ach tak.’’
Nasedám do taxíku.
,,Zavolám kapitánovi Kašmírovi a sejdeme se tam,’’ přislibuje Vondráček.
,,Dobře, pospěšte si,’’ říkám a taxikář se rozjíždí tam kam jsem mu řekl.
Podporučík Vondráček volal na mobil Kapitánu Kašmírovi. Nebral to. Po pár vyzvánění to vzdává, v koupelně si oplachuje obličej, čistí si zuby a češe si vlasy. Dostává nápad: znovu bere do rukou telefon a volá Kašmírovi do kanceláře. Po dvou vyzváněních to zvedá.
,,Kapitáne…’’
,,Vondráčku, to jste vy?’’
,,Ano, jsem.’’
,,Co chcete?’’
,,Právě mi volal detektiv Polívka a řekl ať vás zburcuju.’’
,,Co prosím? Vyjadřujte se jasně, Vondráčku, jsem od tří hodin na nohou.’’
,,Řekl ať jedeme za ním k manželům Lukařským - starším.’’
,,Vážně?’’
,,Podle něj jsou prej v nebezpečí.’’
,,To je zvláštní… on už tam jel?’’
,,Jo, jel. Proč je to zvláštní, kapitáne?’’
,,V noci jsem se probíral záznamy zaměstnanců márnice, probral jsem jejich evidence, prověřil jsem jejich zaměstnance a přišel jsem na dost zvláštní věc…’’
(Pokračování příběhu se zdá být trochu rozvleklé a neuspořádané, ale slibuji, že příští -závěrečný- díl, bude přímá bezbřehá a bezduchá akce.)
|
